Opravy železobetonových konstrukcí lze dle kladených požadavků rozčlenit do čtyř kategorií:

• Stavební zásah na dosud nepoškozené a staticky zcela vyhovující konstrukci, jehož jediným cílem je v předstihu s co nejmenšími náklady prodloužit životnost objektu
• Oprava, jejímž cílem je obnovit především estetický vzhled konstrukce popřípadě jeho barevné řešení. Tento zásah má současně i vliv na prodloužení životnosti objektu
• Sanační zásah na korozně poškozené konstrukci, která po statické stránce stále vyhovuje. Cílem tohoto typu opravy je zastavit pokračování korozních procesů, obnovit estetický vzhled konstrukce i veškeré její další užitné parametry
• Sanační zásah, kdy v důsledku korozních procesů je již ohrožena nejen životnost konstrukce, ale i její statická bezpečnost

Základním podkladem pro zpracování technologie opravy a kalkulaci ceny opravy jsou výsledky průzkumných prací. Současně jsou výsledky průzkumných prací obvykle jedním z podkladů, který obdrží od objednatele účastníci výběrového řízení na plánovaný sanační zásah. Výsledky průzkumných prací jsou obvykle doplňovány poznatky získanými v průběhu bouracích prací nebo předúpravy povrchu. Rozsah průzkumných prací zpravidla vychází z předběžné zprávy o stavu konstrukce, která vychází z analýzy podkladových materiálů a podrobné vizuální prohlídky konstrukce doplněné případně orientačními nedestruktivními zkouškami. Tato předběžná zpráva musí obsahovat:

• Popis konstrukce a její účel
• Dispoziční schéma a základní rozměry konstrukce
• Stáří konstrukce
• Druh betonu a druh použité výztužné oceliÚdaje o užívání, statickém zatížení a korozním zatížení konstrukce
• Základové poměry
• Údaje o předchozích zásazích do konstrukce (přestavby, opravy apod.)
• Podrobný popis aktuálního stavu konstrukce a všech defektů

Na základě předběžné zprávy se stanoví rozsah průzkumných prací, které se zaměří zejména na:

• Tloušťka zkarbonatizované vrstvy betonu
• Skutečnou tloušťka krycí vrstvy betonu nad výztuž
• Obsah chloridových iontů v povrchových vrstvách betonu
• Nasákavost povrchových vrstev betonu
• Pevnost v tahu povrchových vrstev betonu
• Pevnost v tlaku betonu
• Charakter korozního stavu výztuže.

Průzkum může být v závislosti na průběžně získávaných poznatcích proveden v několika etapách a míra jeho podrobnosti závisí od významu a rozsahu korozního poškození konstrukce.

Smyslem předúpravy povrchu je odstranění narušených, nepevný, zkarbonatizovaných nebo agresivními popř. separačními médii kontaminovaných povrchových vrstev betonu a vytvoření únosného betonového podkladu pro nanášení reprofilačních hmot. Součástí tohoto procesu je i očištění zkorodované výztuže. Odstraňování narušených povrchových vrstev musí probíhat tak, aby nebyla ohrožena kvalita a stav ocelové výztuže a zbytečně nebyl narušován beton v jádře konstrukčních prvků, kvalitativně vyhovující. Odstraňování povrchových vrstev betonu musí být prováděno tak, aby byly dodrženy příslušné hygienické normy a zároveň zajištěna bezpečnost prováděcích pracovníků.

Povrch nosné konstrukce je zpravidla čištěn kombinací mechanického odsekání a otryskání vysokotlakým vodním paprskem. Alternativně lze použít suché nebo mokré pískování. Je vhodné provést zkušební plochu různými tlaky a poté rozhodnout o konečném použití vhodné trysky a tlaku vody. Po otryskání VVP odstranit nově odhalená dutá a nesoudržná místa a opět dočistit VVP.

Kvalita provedených prací se kontroluje zkouškou povrchových vrstev v odtrhu. Na každých 1000 m 2 se provede šest jednotlivých odtrhových zkoušek. Průměrná hodnota pevnosti v tahu povrchových vrstev se podle typu použitého sanačního systému musí pohybovat v intervalu od 1,0 do 1,5 MPa. Jednotlivé hodnoty přitom musí být větší než 0,6 MPa. Pokud nejsou tyto požadavky splněny je nutné stanovit rozsah nevyhovujících ploch a na základě odborného posouzení upravit technologii sanačního zásahu.

S nanášením dalších sanačních vrstev na připravený povrch betonové konstrukce je možné začít teprve s výslovným souhlasem objednatele resp. jím pověřeného pracovníka a po odsouhlasení výsledků kontrolních zkoušek povrchové pevnosti v tahu.

Hodnota pH čerstvého betonu je v rozmezí 12 až 13. V tomto rozsahu alkality je zabetonovaná ocel před korozí zcela chráněna pasivačním filmem vázaným na povrch výztuže. Při jeho porušení nastává koroze výztuže. Koroze výztuže je elektrochemický proces, který potřebuje anodu, katodu a elektrolyt. Podmínkou reakce je přítomnost vody (elektrolyt) a kyslíku. V kvalitním betonu bude průběh koroze velmi pomalý. Zrychlená koroze nastane, když se pH sníží např. karbonatací. Následně dochází díky objemovým změnám ke vzniku trhlin a odlupování krycí vrstvy betonu.

Sanace stávající armatury se provádí opískováním nebo mechanickým očištěním na stupeň Sa 2,5. Toto bude provedeno bezprostředně před nanesením první vrstvy ochranného povlaku na ošetření armatury Betofix KHB. Korodující výztuž pouze z čelního pohledu nutno obsekat do 2/3 profilu. Pokud bude objevena šupinková koroze i do větší hloubky musí dojít k obnažení celého prutu. Obnažená ocelová výztuž se opatří nátěrem o min. vrstvě 1 mm a nejdříve po 1 hodině a nejpozději do 24 hodinách nutno aplikovat druhý nátěr. Při zjištění závažnějšího poškození obnažené armatury nutno kontaktovat projektanta resp. statika a upravit další postup sanačního zásahu.

Úkolem sanačního zásahu je reprofilovat železobetonové konstrukční prvky do původního tvaru, resp. obnovit nebo zvětšit tloušťku krycí vrstvy nad výztuží, případně konstrukci staticky zesílit. Reprofilační malta slouží především k obnovení trvanlivosti železobetonových prvků a k jejich vzhledovému uvedení do původního stavu, popřípadě vytváří vrstvu zesilující železobetonový prvek.

Vlastní reprofilace povrch resp. tvaru bude provedena vlákny armovanou plasty ušlechtěnou PCC maltovou směsí pro sanaci betonových stavebních dílů Betofix R4. V okamžiku aplikace musí být podklad matně vlhký, pevný a nosný. Materiál lze nanášet v jedné vrstvě 5 – 25 mm, ve dvou vrstvách do 50 mm a ve vylomených místech max. do 80 mm. Při zpracování v několika vrstvách je další vrstvu malty možné nanášet, až když se předchozí vrstva tzv. zavadne. Pro zvýšení adhézní pevnosti nad běžný rámec lze sanační systém doplnit adhézním můstkem Betofix KHB. Po aplikaci adhézního můstku je nutné nanášet následující maltu (reprofilační nebo sanační) metodou "čerstvé do čerstvého", neboli do čerstvě nanesené spojovací vrstvy.

Reprofilované plochy je třeba chránit před příliš rychlým vyschnutím malty na větru a slunci například pomocí fólií nepropouštějících vzduch nebo pomocí vlhké geotextilie.. Následnou péči je třeba zajistit v závislosti na klimatických podmínkách po dobu minimálně 3 dnů.

Kontrola adhézní pevnosti reprofilačního souvrství

Hodnota přídržnosti se stanovuje po 28 dnech. V odůvodněných případech se hodnota přídržnosti stanovuje dříve, minimální stáří reprofilace však musí být alespoň 7 dnů. Pro zkoušku se připraví na konstrukci zkušební místa o minimální ploše 1 960 mm 2 a maximální ploše 2 500 m 2. Příprava zkušebních míst se provede proříznutím nanesené vrstvy diamantovým řezným kotoučem za sucha (alternativně kruhovou diamantovou korunkou). Hloubka proříznutí je taková,aby řez zasahoval minimálně 3 mm pod styčnou spáru. Před vlastním proříznutím se povrch malty, pokud to vyžaduje nerovnost povrchu, obrousí diamantovým brusným kotoučem za sucha tak, aby vznikl povrch vhodný k přilepení zkušebních terčů. Na konstrukci se takto připraví počet zkušebních míst předepsaných plánem kontrolních zkoušek. Na připravená zkušební místa se vhodným lepidlem za studena (např. epoxidovou pryskyřicí) přilepí zkušební terče a následně se provedou odtrhové zkoušky. Přesnost odečtu zatěžovací síly by měla být být ± 0,10 kN a rychlost zatěžování musí být taková, aby k porušení styku došlo nejdříve za 20 s.

V případě potřeby sjednocení sanovaných a nesanovaných ploch popř. při estetickém požadavku hladkého povrchu lze použít jako finální vrstvu zušlechtěný betonový rychle tuhnoucí tmel Betofix - Spachtel. Nanesená směs může být v jedné vrstvě v tloušťce 1 až 6 mm, v krajním případě max.10 mm.

Povrchové úpravy sjednocují povrch opravované železobetonové konstrukce a zlepšují její celkový vzhled. Ochranné systémy vytvářejí na povrchu sanované betonové konstrukce doplňující bariéru proti průniku nežádoucích médií, zejména k ocelové výztuži. Jedná se především o průnik oxidu uhličitého a vody, může se však jednat i o celé spektrum dalších agresivních médií podle konkrétní expozice železobetonového prvku. Současně povrchové ochranné systémy ochranné systémy barevně sjednocují povrch opravované železobetonové konstrukce a zlepšují jeho celkový vzhled.

Dle užitných vlastností a tloušťky vrstvy lze povrchové ochranné systémy rozdělit na:

Hydrofobizace

Prováděná roztoky popř. krémy, které vsáknou do ošetřovaného povrchu a brání průniku netlakové srážkové vody do povrchových vrstev konstrukce.

Impregnace

Prováděná bezpigmentovými a bezplnidlovými nízkoviskózními látkami. Tato úprava částečně zmenšuje průnik tekutých médií do betonu a jejím hlavním efektem je zpevnění povrchu.

Tenkovrstvý nátěr

Má tloušťku 0,1 až 0,3 mm. Nátěr může být barevný i bezbarvý. Uzavírá povrch konstrukce a omezuje jak průnik kapalných, tak i plynných médií. Povrch může být jak hladký (snadná čistitelnost), tak drsný (protismykové vlastnosti).

Vícevrstvý nátěr

V tloušťce 0,2 až 1 mm dokonale uzavírá povrch konstrukce a při správné skladbě pod statně zvyšuje její trvanlivost.